čtvrtek 20. července 2017

V roli absolventa

Ukončení studia je velká věc, dostanete diplom, spoustu květin, děláte rodinné snímky z promoce, jdete na výborný oběd a pod statusem na facebooku máte nejvíc zdvižených  palců za celý život. Jenže kde je to obrovské nadšení, které bych měla cítit? Někdo za mnou zavřel těžké dveře s nápisem "škola" a já stojím venku s prázdnýma rukama. Těma rukama mám ukázat, že za něco stojím, že si zasloužím skvělou příležitost, ale jako bych si najednou uvědomila, že v té škole jsem si měla na cestu vzít výstroj, ale já kolem ní jen prošla a nechala ji tam.

Připadám si trochu jako to dítě, které zůstane o prázdninách v celé ulici na hraní samo, protože všechny děti někam odjely. Jenže já nemám prázdniny a děti neodjely, ale mají práce a brigády, píšou diplomky, jezdí na dovolené a tábory a pořádají svatby. Jen já se ne a ne hnout z místa a nezůstal tu nikdo, kdo by mi s cestou pomohl. Jsem na to sama.

I když jsem teď měla pokleslou náladu, stejně se ukazuje, že vesmír neustále posílá znamení. Včera večer jsem usoudila, že nemůžu sedět celé dny doma, když je tak hezky, a vyrazila na večerní procházku s knihou. Změna prostředí i na krátkou chvíli mi neuvěřitelně pomohla, příroda kolem mě znovu nabila energií a optimismem, a hlavně jsem vyslechla hovor, který sice nebyl určen mně, ale jako by byl.

Mladá slečna mluvila přes handsfree se svou matkou a dlouho a celkem nahlas si stěžovala na svůj život. Nejdřív začala o svatbě - kde má uspořádat hostinu, jak tam dostat všechny hosty, jakou zvolit hudbu - a já si říkala, že si přes všechny ty starosti neuvědomuje, jaké má štěstí, že má partnera, který ji má natolik rád a natolik si jí považuje, že se ji rozhodl přede všemi pojmout za svou ženu. Pak si slečna začala stěžovat na práci a mluvila o tom, že musí napsat spoustu článků a dělat copywriting, a já měla chuť se za ní rozběhnout a zeptat se, kde pracuje a jestli berou absolventy.

středa 5. července 2017

Haruki Murakami: Spisovatel jako povolání (recenze)

Koupě téhle růžové knížky od Murakamiho byla v mém podání docela spontánní akce. Když jsem ji držela v knihkupectví v ruce, nemohla jsem ji tam nechat. Přiznávám, že mé očekávání bylo do jisté míry ovlivněno jinou růžovou knihou na podobné téma, a to knihou Velké kouzlo od Elizabeth Gilbertové. Od Murakamiho jsem už četla několik románu, ale ještě žádné eseje, nic osobnějšího, tak jsem byla zvědavá. Po úspěšně složených státnicích, jak jsem informovala na facebooku Introvertního světa, se vracím k žánru recenze.

Haruki Murakami: Spisovatel jako povolání

Haruki Murakami píše už přes třicet let a za tu dobu se stal tím, čemu se v knižním marketingu říká značka. Když čtete jeho knihy, čtete Murakamiho. Zasvěcenci, a že jich není málo, ví, o koho se jedná. Murakami si nejprve v osmdesátých letech vybudoval silnou čtenářskou základnu v rodném Japonsku a nejbližších státech, úspěch ale postupně slavil i v USA a Evropě. V České republice vydává jeho díla nakladatelství Odeon. Haruki Murakami je znám tím, že si nepotrpí na poskytování rozhovorů a nerad veřejně mluví o svých dílech. Přesto jsme se v letošním roce dočkali  knihy esejů nebo také neproslovených přednášek Spisovatel jako povolání, která prozrazuje mnohé z dlouhé dráhy Murakamiho jako spisovatele, zároveň si ale můžeme být jisti, že co autor chce, aby zůstalo skryto, skryto zůstane.

Kniha upoutá dva typy lidí. Ty, kteří mají literární ambice, hltají vše s tématikou psaní a doufají, že jim to dodá potřebné know-how pro jejich vlastní dráhu. A ty, kteří čtou Murakamiho, už ví, co očekávat, a těší se na další zážitek servírovaný tímto autorem. Pokud se kniha dostane do rukou člověka, který zapadá do obou kategorií, bude nadmíru spokojen. Při splnění jen jedné, nebo snad žádné z podmínek, se ovšem může stát, že čtenář najde v knize místa, která bude chtít přeskočit a celkový dojem z četby nebude valný.

pondělí 26. června 2017

Jak introvert čelí telefonování

Pro mnohé introverty jsou výzvou i činnosti, které jiní berou jako samozřejmost. Například telefonování. To přemáhání se, než někam zavoláte, ty obavy, s nimiž zvedáte telefon... Dnes se chci podělit o tip na to, jak tuhle noční můru překonat. I když nejsem zastánce toho, aby se neplavci házeli do vody, kde se sami od sebe naučí plavat, u telefonování se mi to osvědčilo jako nejlepší recept. Ostatně, mluví o tom i Elizabeth Gilbertová v knize Velké kouzlo. Prý se jako dítě bála spousty věcí a jednou z nich bylo telefonování. Její matka však nedala jinak, než že Liz bude mít v domě na starosti zvedání telefonu.

Já jsem začala poměrně zvolna rezervacemi lístků do kina. Zlom ovšem přišel na vysoké škole, kdy jsem absolvovala praxe v několika různých médiích. V novinách jsem dostala vlastní stůl, židli, počítač a .... telefon. Na jednu stranu jsem měla štěstí, protože jsme v té kanceláři seděli jenom dva, navíc dva introverti. Na druhou stranu se ale většina pracovních dní neobešla bez telefonování. Pamatuju si, s jakými obavami jsem brávala sluchátko do ruky, a počítala jsem, kolikrát se ozve tón. Měla jsem pravidlo deseti pípnutí, pak jsem telefon pokládala. Jenomže to samozřejmě nestačilo, musela jsem volaného shánět opakovaně, mluvit s ním, vyptávat se, zjišťovat podrobnosti. Co mi pomohlo to zvládnout?

zdroj: canva.com

čtvrtek 25. května 2017

Co mě naučila diplomová práce

Právě svádím závěrečný boj o titul. Když vše půjde dobře, na konci příštího měsíce získám magisterský titul z mediálních studií a žurnalistiky. Jenže do té doby se mám hodně co učit a nemyslím tím jen memorování údajů z dějin a teorie žurnalistiky. Diplomová práce je téměř hotová a já si uvědomuju, kolik mi toho dala. Přiznávám, snažím se tu na věci dívat z té lepší stránky a odhlédnout od spousty času a nervů, které ze mě vysála, ale to je notoricky známé. Pojďme se proto pro změnu podívat na to, co mě diplomová práce naučila a čeho se díky ní hodlám držet i v budoucnu.


středa 10. května 2017

Méně je více: Den 21 - 30

Tímto článkem se rozloučím s minimalistickou výzvou Méně je více aneb zbavme se toho společně. Duben je za námi a s ním jsem se stejně jako všichni poctivci z výzvy zbavila třiceti věcí, každé za jeden den. Ačkoliv mi na začátku připadalo šílené najít tolik věcí, které pošlu pryč, obzvlášť po několika čistkách ve skříni, zvládla jsem to a v minimalismu pokračuju. Dnes jsem vyhodila dvě staré řasenky. Ale minimalismus není jen o zbavování se věcí, to je jen začátek. Minimalismus je životní styl, jeho smyslem je obklopovat se jen tím, co používáte, potřebujete a milujete. Na věcech se minimalismus praktikuje asi nejlépe, ale stejně tak lze tento způsob uvézt do praxe ve vztahu k lidem, myšlenkám v hlavě nebo k běžným denním úkonům. Minimalismus dělá život jednodušší, přehlednější a nechává prostor pro to, co je opravdu důležité. Kvalita vítězí nad kvantitou.



Tak daleko ale ještě nejsem, zatím se stále zbavuju zbytečných věcí a snažím se zahradit dalším krámům vstup do mého života. Pro krizi v této výzvě jsem měla v záloze čištění počítače, třídění složek s fotkami a dokumenty z uplynulých let školy, ale nakonec na to nedošlo. Přiznávám, splnění výzvy jsem protáhla až do května, ale nepotřebné věci se nakonec zjevily tak nějak samy od sebe a já po měsíčním snažení vím, že stále nejsem u konce. Po státnicích dojde na velké přebírání papírů a sešitů a před stěhováním také hodlám být přísná.

Posledních deset vyřazených věcí tvoří zajímavá směsice:

neděle 23. dubna 2017

Méně je více: Den 11 - 20

Svou účastí v minimalistické výzvě Méně je více aneb zbavme se toho společně jsem ze zavázala, že se v dubnu každý den zbavím jedné věci a na konci měsíce tak budu o třicet zbytečností lehčí. O tom, jak mi šlo prvních deset dní výzvy jste si mohli přečíst minule. Dnes přidávám pokračování a můžu vám říct, že to pomalu začíná být oříšek.


Jak jsem psala v minulém článku o této výzvě, moje věci už několika čistkami prošly, a protože bydlím na studentském bytě a "patří" mi navíc jen půlka pokoje, zas tolik věcí tu neshromažďuju a dál vyřazovat začalo být těžší. Začala jsem úklidem očividných věcí, jako byly povalující se lahve od pití (nebojte, bylo jich jen pár) a šuplík s všemožnými dokumenty, poznámkami a prospekty. Dále mi v mém minimalistickém snažení pomohlo, že jsem odjela na víkend domů a mohla pokračovat v dětském pokoji, kde se po mojí maturitě zastavil čas.

Tady je výsledných deset věcí, kterých jsem se nadobro zbavila:

neděle 16. dubna 2017

Definice úspěchu

Když se člověk narodí, ostatní na něm oceňují každou drobnost. Už jen to, že přišel na svět zdravý, může dýchat a má nohy i ruce, je důvodem k velké vděčnosti. Každý jeho čin, lezení po čtyřech, první krůčky, první slabiky a slova, první nakreslený obrázek, všechno sklízí úspěch a je důvodem k ocenění. Čím je ale člověk starší, tím je těžší vysloužit si uznání u ostatních a často i u sebe sama. Začneme slýchat "musíš se víc snažit" nebo "ale zvládl bys to líp" a začneme to říkat i sami sobě. Jdeme do života a chceme být úspěšní. V čem ale tkví definice úspěchu?

upraveno na canva.com