neděle 23. dubna 2017

Méně je více: Den 11 - 20

Svou účastí v minimalistické výzvě Méně je více aneb zbavme se toho společně jsem ze zavázala, že se v dubnu každý den zbavím jedné věci a na konci měsíce tak budu o třicet zbytečností lehčí. O tom, jak mi šlo prvních deset dní výzvy jste si mohli přečíst minule. Dnes přidávám pokračování a můžu vám říct, že to pomalu začíná být oříšek.


Jak jsem psala v minulém článku o této výzvě, moje věci už několika čistkami prošly, a protože bydlím na studentském bytě a "patří" mi navíc jen půlka pokoje, zas tolik věcí tu neshromažďuju a dál vyřazovat začalo být těžší. Začala jsem úklidem očividných věcí, jako byly povalující se lahve od pití (nebojte, bylo jich jen pár) a šuplík s všemožnými dokumenty, poznámkami a prospekty. Dále mi v mém minimalistickém snažení pomohlo, že jsem odjela na víkend domů a mohla pokračovat v dětském pokoji, kde se po mojí maturitě zastavil čas.

Tady je výsledných deset věcí, kterých jsem se nadobro zbavila:

neděle 16. dubna 2017

Definice úspěchu

Když se člověk narodí, ostatní na něm oceňují každou drobnost. Už jen to, že přišel na svět zdravý, může dýchat a má nohy i ruce, je důvodem k velké vděčnosti. Každý jeho čin, lezení po čtyřech, první krůčky, první slabiky a slova, první nakreslený obrázek, všechno sklízí úspěch a je důvodem k ocenění. Čím je ale člověk starší, tím je těžší vysloužit si uznání u ostatních a často i u sebe sama. Začneme slýchat "musíš se víc snažit" nebo "ale zvládl bys to líp" a začneme to říkat i sami sobě. Jdeme do života a chceme být úspěšní. V čem ale tkví definice úspěchu?

upraveno na canva.com

pondělí 10. dubna 2017

Méně je více: Den 1–10

Dnes před vámi odkrývám novou část své osobnosti, tu minimalistickou, nebo alespoň minimalismem fascinovanou a snažící se o něj. A protože všechno jde líp, když na to nejste sami, zapojila jsem se 30denní výzvy Méně je více aneb zbavme se toho společně. Jak jsem předesílala na facebookové stránce Introvertního světa, cílem je každý den poslat pryč alespoň jednu věc. Na konci dubna tak zmizí 30 věcí navždy z našich životů, šatníků, poliček, pokojů, aut, počítačů, atd.

Dnes je 10. dubna a jsem v první třetině výzvy. To si zasluhuje článek. Chtěla bych se s vámi podělit jednak o to, čeho jsem se rozhodla vzdát, a jednak o pocity a myšlenky, které tyto kroky provázely.


Odmalička jsem byla vychovávána v tom, že nemůžu mít všechno, co chci. Nejsem typ, který hromadí věci a opravdu se mi nikdy nestalo, že bych na dně skříně našla nějaký kus oblečení, o kterém bych nevěděla, že ho mám. Přesto mi doma zůstávají věci, které by už měli jít, často ze sentimentálních důvodu, nebo protože jsem líná, protože "by se to ještě mohlo hodit" nebo protože "když dám ty rezervní kalhoty pryč, budu chodit jenom v jedněch". 

Myšlenka minimalismu si ke mně našla cestu koncem léta, zhruba v době, kdy jsem zakládala tento blog, a pročítala blogy jiných inspirativních lidí. Říkala jsem si, že by bylo skvělé mít opravdu jen to, co potřebuju, používám a miluju. V tom spočívá minimalismus, ne mít všechno bílé. Takže jsem několikrát vytřídila své oblečení, udělala si pořádek v dokumentech i kosmetice a rozhodla se nakupovat jen ty věci, o které opravdu stojím. A pak přišla výzva. Zbavit se dalších 30 věcí? Upřímně, trochu mě to děsí, protože nevím, kde po všech těch úklidech vezmu ve svém studentském pokoji dalších 30 zbytečností, ale tím spíš je to pro mě výzva.

Prvních deset vyřazených věcí je tady:

pondělí 3. dubna 2017

Žít život s vděčností

Ačkoliv mám před sebou hektické období psaní diplomové práce a učení se na státnice, nepřestávám pracovat sama na sobě. Jak se říká, život nikdy nepřestává učit, a tak vstřebávám nesnadné události kolem sebe a nechávám do svého života promlouvat skrze knihy ty moudřejší. Momentálně jsou to dvě knihy, Singletasking od Devory Zackové a Továrna na sny od Anie Songe.

Na svém životě a na sobě samé mám ještě hodně co zlepšovat, čeká mě ještě spousta práce, ale všechno chce svůj čas a žádná změna nejde najednou. Než si tedy vytvořím úchvatnou budoucnost, snažím se změnit přítomnost. Přesněji řečeno, to, co probíhá, už nezměníte, ale můžete změnit svůj přístup. Jak už jsem psala dříve, snažím se o pozitivní myšlení, jenže mistr v tom opravdu nejsem. Současně proto pracuju na něčem podobném.

Učím se od moudřejších.

neděle 26. února 2017

Proč bloguju

Bude to deset let, kdy jsem se na blogu ukázala poprvé. Pravda, můj první blog dlouho nevydržel. Ten druhý jsem psala šest let, ale můj třetí blog měl životnost jen několik měsíců. Uplynuly tři roky a já si založila blog znovu, tento blog. Jeden by řekl, že po třech stránkách zanechaných ladem a po třech letech bez jediného článku na blog už mě to pustí. Opak je pravdou. Někdy se ptám sama sebe, co mě na blogování přitahuje i po tolika letech.

neděle 19. února 2017

Cesty k optimismu

Považuji se za optimistického člověka a jsem toho názoru, že s optimismem je život snesitelnější, ba co víc, lze si ho užít, i když zrovna nejste milionář, co brázdí oceán na své jachtě. Život není vždy úsměvný, přináší nám jednu zkoušku za druhou, a když už se s něčím dokážeme srovnat, postrčí nás dál, kde už to neznáme a nejsme si jistí. Můžeme si ale vybrat, jak k tomu budeme přistupovat. Život může být utrpení, ale může to být i výzva a místo překážek můžeme vidět schody, po nichž stoupáme do dalších stupňů vývoje a stáváme se lepšími, silnějšími, zkušenějšími.

Když jsem v létě zakládala tento blog, surfovala jsem na vlně optimismu. Snažím se být stále taková, ale někdy moje nálada zkrátka kolísá, starosti narůstají a je těžké udržet úsměv na tváři. Proto je pro mě důležité vyhledávat a používat různé nástroje k nastolení a udržení optimismu. V tomto článku se s vámi chci podělit o tipy na některé z nich a svoje zkušenosti s nimi.

zdroj: weheartit.com

pondělí 30. ledna 2017

Příjemce neznámý

Když se Amélie z Montmartru rozhodla zasahovat do života ostatních lidí, neubránila se tomu, aby pokud možno viděla jejich reakce. Krotit naši zvědavost není snadné. Možná proto touží autoři uměleckých děl znát názory kritiků a veřejnosti, možná proto se lidé bojí rozdávat radost neznámým lidem, udělat dobrý skutek, napsat dopis cizímu člověku.

Rozhlížím se kolem sebe a vnímám, co všechno nám bylo v tomhle životě na téhle planetě dáno. Vzduch, zlehka se snášející třpytivý sníh, přátelé, schopnost komunikovat, smích…jen nahodilý výběr z toho všeho, co v životě máme. Myslíte, že ten, kdo nám tohle dal, ať už to byl kdokoliv (Bůh, Vesmír, nějaká forma energie nebo třeba mimozemšťané), věděl, koho obdarovává? Věděl, jak s darovanými věcmi a skutečnostmi naložíme? Staral se o to?

zdroj: canva.com


Když někomu dáváte dárek, chcete ho většinou potěšit, ale reakci obdarovaného nemáte ve své moci. Když tvoříte dílo, reakce vám nepatří. Dáváte. To je vaše práce. Dáváte, protože chcete. Dáváte, protože vás to naplňuje pozitivními emocemi. Dáváte, protože dávat je svým způsobem obohacující. Jak obdarovaný s darem naloží je už jeho věc, stejně jako záleží na vás, co uděláte vy s darem od jiných lidí.

Sice jen dvakrát, ale napsala jsem dopis, zavřela ho do obálky a cestou na nákup jej hodila do schránky naprosto neznámého člověka. Nevím, jak se tvářil, když dopis našel, nevím, zda ho vůbec našel, nevím, zda tento skutek poslal dál, jak jsem ho v dopise vyzývala. Ale to už je na něm. Já jsem dávala a měla jsem z toho dobrý pocit. Když píšu, mám z toho dobrý pocit. Nevím, kdo bude má slova číst. Nevím, jak bude reagovat. Zasahuji do světa jiných lidí, jako vy všichni, zasahuji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Přijímejte, je to vaše svaté právo, a dávejte tak, abyste z toho těžili na dobrých pocitech.