středa 20. září 2017

Tohle je ten život a je můj

Bylo půl deváté večer, krájela jsem mrkev a připravovala si jídlo na druhý den do práce, když mě ta myšlenka zčistajasna uhodila. Vystoupila z roje ostatních myšlenek, co mi krouží hlavou, a kterým nevěnuji pozornost, protože držím v ruce nůž. Tohle je ten život. Zcela prostě, nic víc a přece vím, co mi ta myšlenka chtěla naznačit. Tohle je ten život, na který jsi čekala osmnáct let. Osmnáct let ve školní lavici, od základní přes střední až po vysokou školu. Hlavně v posledních několika letech to bylo chvílemi k nevydržení a já už chtěla ten život bez školy a nikam nevedoucích povinností.

Teď přišel. Můj život, ve kterém se snažím naspat každý den osm hodin, protože potřebuju energii na dalších osm hodin v práci a zbylých osm hodin dělím mezi přesuny po městě, jídlo, vaření, praní, nakupování a různé vyřizování a konečně i mezi to, co mám ráda. Mezi přátele, čtení, trochu cvičení, psaní a další tvůrčí činnosti. Řekli byste nic moc. Ale já jsem spokojená, protože vím, že tohle není konečná. Naopak, je to první stupínek toho života. A jestliže tohle je první stupínek, moc se těším, kam to povede dál.



středa 30. srpna 2017

Fotozážitky za srpen 2017 - Amsterdam

V srpnu se toho událo hodně. Blog slavil roční výročí založení, dostal nový design a také novou rubriku - fotozážitky. Za úspěšně složené státnice jsem si dopřála vlastní foťák, focení mě opravdu baví a ráda bych se o to nejlepší podělila i se čtenáři blogu. Teprve se učím, a tak doufám, že budete svědky postupného zlepšování a zdokonalování. Chtěla bych přidávat fotky s duší, fotky se skrytým příběhem, fotky, které na vás budou dýchat kouzlem okamžiku. Současně ke každému snímku přibude pár řádků, protože sestavit článek jen z fotek bez ladu a skladu by uměl každý.

Dost se toho v srpnu událo i mimo blog. Zmíním třeba to, že jsem oslavila čtyřiadvacáté narozeniny a podívala se do Amsterdamu a několika malebných městeček v jeho okolí. První díl fotozážitků bude tudíž už díky tomu speciální. Záplavy tulipánů, sýrů, kol a větrných mlýnů tady ale nečekejte.



úterý 15. srpna 2017

Životní silnice a cesty a kudy se vydat

Už třetí týden čtu Nesmrtelnost od Milana Kundery. Nejdřív jsem si potřebovala zvyknout na jeho styl a teď si ho užívám. Nesmrtelnost je jedna filozofická úvaha za druhou, mezi kterými se jako mimochodem proplétá děj, ten se ovšem místy mísí s tím, co se jeví jako autorova realita. Je to jedna z těch knih, které můžete pročítat stále dokola, a i když se na příběhu nic nezmění, budete v ní stále něco nového objevovat. Mě například zaujala myšlenka silnic a cest.

"Silnice se liší od cesty nejenom tím, že se po ní  jezdí autem, ale že je jen čarou, která spojuje jeden bod s druhým. Silnice nemá smysl v sobě samé; smysl mají jen dva body, které spojuje. Cesta je chvála prostoru. Každý úsek cesty má smysl sám v sobě a zve nás k zastavení."


pátek 11. srpna 2017

Ohlédnutí za prvním rokem blogu

Jak moc život běží, si člověk uvědomuje nejvíc právě v okamžicích, kdy se mu to samo připomene. Když má narozeniny, když končí školu nebo když má jeho blog roční výročí založení. Jsou to zároveň chvíle, kdy je příjemné se zastavit a chvíli si ten uplynulý čas nechat projít hlavou a bilancovat.

Právě před rokem vznikl Introvertní svět a já se cítím nesmírně potěšená, že si dokázal najít své příznivce a že snad aspoň někdy vnáší nové podněty a myšlenky do životů svých čtenářů. Moc mě baví reakce na články o introvertech, v nichž se se mnou ať už online nebo offline dělíte o své zážitky a zkušenosti s tímto povahovým rysem. Mám ráda psaní samotné, bez toho by blog nemohl fungovat, ale právě vaše odezva sem vnáší skutečný život.


Již zmíněnému bilancování se neubráním. Ačkoliv to nebyl původní záměr, tento blog se stává stále víc osobním a stále víc vypovídajícím o mém životě. Před rokem, když jsem jej zakládala, jsem se nacházela v docela nejistém životním bodě. Přišla jsem o jednu pomyslnou jistotu, přišla jsem o klíče a stěhovala jsem se do jiného města. Teď jsem vlastně opět v nejistotě, ale zcela jiného druhu, opět mám za sebou stěhování, ale město jsem nezměnila. Avšak to, co se odehrálo v úseku mezi těmito dvěma body, co se dělo v mém životě během prvního roku blogu, mě hodně naučilo a dalo mi sílu, ze které můžu ve své nové nejistotě čerpat. O to nejdůležitější se ráda podělím ve třech bodech:

neděle 6. srpna 2017

Čas o samotě

Samota má spoustu tváří a spoustu fází. Některé se ke mně pravidelně vrací, některé jsou nové. Některé jsou příjemné, jiným bych se v té chvíli raději vyhnula, ale věřím, že všechny mají nějaký smysl. Čas o samotě nám pomůže se poznat, spoustu věcí si ujasnit a v neposlední řadě nás zocelí, protože kdo nezvládne žít sám se sebou, nemůže dobře zvládnout cokoliv dalšího.

V posledním článku jsem psala, že se cítím jako osamělé dítě, kterému všichni kamarádi odjeli někam na prázdniny. Situace se nezměnila, změnil se můj přístup. Postupně jsem se se svou samotou sžívala, začala si ji dokonce užívat a cítit se v ní jistá a silná.

Nikdo vám nediktuje, co budete kdy dělat, a když si někam vyrazíte, nemusíte se nikomu podřizovat. Čas o samotě pro mě neznamená být zavřená mezi čtyřmi stěnami. Naopak právě čas, kdy si dopřejete sami návštěvu míst, která vás lákají, přinese do vašeho života nové lidi dle vašeho gusta spíš, než když vyrazíte se skupinou starých známých. Čas o samotě mi také pomohl tolik se nesrovnávat. Dívám se na sebe do zrcadla, vidím jen sebe a obleču si, co mi sluší. Ne to, co včera slušelo spolužačce. Víc času teď trávím jen sama se sebou, než se všemi jinými lidmi dohromady a mám se o to radši. Ráda si dělám drobné radosti, ale zároveň nezahálím.

samota
Sama mezi slunečnicemi, avšak s Olympusem

čtvrtek 20. července 2017

V roli absolventa

Ukončení studia je velká věc, dostanete diplom, spoustu květin, děláte rodinné snímky z promoce, jdete na výborný oběd a pod statusem na facebooku máte nejvíc zdvižených  palců za celý život. Jenže kde je to obrovské nadšení, které bych měla cítit? Někdo za mnou zavřel těžké dveře s nápisem "škola" a já stojím venku s prázdnýma rukama. Těma rukama mám ukázat, že za něco stojím, že si zasloužím skvělou příležitost, ale jako bych si najednou uvědomila, že v té škole jsem si měla na cestu vzít výstroj, ale já kolem ní jen prošla a nechala ji tam.

Připadám si trochu jako to dítě, které zůstane o prázdninách v celé ulici na hraní samo, protože všechny děti někam odjely. Jenže já nemám prázdniny a děti neodjely, ale mají práce a brigády, píšou diplomky, jezdí na dovolené a tábory a pořádají svatby. Jen já se ne a ne hnout z místa a nezůstal tu nikdo, kdo by mi s cestou pomohl. Jsem na to sama.

I když jsem teď měla pokleslou náladu, stejně se ukazuje, že vesmír neustále posílá znamení. Včera večer jsem usoudila, že nemůžu sedět celé dny doma, když je tak hezky, a vyrazila na večerní procházku s knihou. Změna prostředí i na krátkou chvíli mi neuvěřitelně pomohla, příroda kolem mě znovu nabila energií a optimismem, a hlavně jsem vyslechla hovor, který sice nebyl určen mně, ale jako by byl.

Mladá slečna mluvila přes handsfree se svou matkou a dlouho a celkem nahlas si stěžovala na svůj život. Nejdřív začala o svatbě - kde má uspořádat hostinu, jak tam dostat všechny hosty, jakou zvolit hudbu - a já si říkala, že si přes všechny ty starosti neuvědomuje, jaké má štěstí, že má partnera, který ji má natolik rád a natolik si jí považuje, že se ji rozhodl přede všemi pojmout za svou ženu. Pak si slečna začala stěžovat na práci a mluvila o tom, že musí napsat spoustu článků a dělat copywriting, a já měla chuť se za ní rozběhnout a zeptat se, kde pracuje a jestli berou absolventy.

středa 5. července 2017

Haruki Murakami: Spisovatel jako povolání (recenze)

Koupě téhle růžové knížky od Murakamiho byla v mém podání docela spontánní akce. Když jsem ji držela v knihkupectví v ruce, nemohla jsem ji tam nechat. Přiznávám, že mé očekávání bylo do jisté míry ovlivněno jinou růžovou knihou na podobné téma, a to knihou Velké kouzlo od Elizabeth Gilbertové. Od Murakamiho jsem už četla několik románu, ale ještě žádné eseje, nic osobnějšího, tak jsem byla zvědavá. Po úspěšně složených státnicích, jak jsem informovala na facebooku Introvertního světa, se vracím k žánru recenze.

Haruki Murakami: Spisovatel jako povolání

Haruki Murakami píše už přes třicet let a za tu dobu se stal tím, čemu se v knižním marketingu říká značka. Když čtete jeho knihy, čtete Murakamiho. Zasvěcenci, a že jich není málo, ví, o koho se jedná. Murakami si nejprve v osmdesátých letech vybudoval silnou čtenářskou základnu v rodném Japonsku a nejbližších státech, úspěch ale postupně slavil i v USA a Evropě. V České republice vydává jeho díla nakladatelství Odeon. Haruki Murakami je znám tím, že si nepotrpí na poskytování rozhovorů a nerad veřejně mluví o svých dílech. Přesto jsme se v letošním roce dočkali  knihy esejů nebo také neproslovených přednášek Spisovatel jako povolání, která prozrazuje mnohé z dlouhé dráhy Murakamiho jako spisovatele, zároveň si ale můžeme být jisti, že co autor chce, aby zůstalo skryto, skryto zůstane.

Kniha upoutá dva typy lidí. Ty, kteří mají literární ambice, hltají vše s tématikou psaní a doufají, že jim to dodá potřebné know-how pro jejich vlastní dráhu. A ty, kteří čtou Murakamiho, už ví, co očekávat, a těší se na další zážitek servírovaný tímto autorem. Pokud se kniha dostane do rukou člověka, který zapadá do obou kategorií, bude nadmíru spokojen. Při splnění jen jedné, nebo snad žádné z podmínek, se ovšem může stát, že čtenář najde v knize místa, která bude chtít přeskočit a celkový dojem z četby nebude valný.