Zkušenost, kterou chci popsat v tomto článku, se netýká asi výhradně jen introvertů (nejspíš se ani některých introvertů netýká), ale spíš trémistů. Jsem introvert i trémista. Pokud jde o vystupování před lidmi, pohovory, první rande, prakticky cokoliv, kde nejsem obklopena důvěrně známými lidmi, mám trému. O to horší to ale je, když na mě namíříte kameru. Za kamerou může klidně stát moje kamarádka, stejně budu mít trému. Že se při natáčení děje něco, co by se dít nemělo, většinou už poznám na svém hlase, ale to se dá jakž takž ovládnout. Horší potom je, co uvidím na výsledném videu.
 |
| zdroj: weheartit.com |
V rámci jednoho zatím nejmenovaného projektu, který odtajním teprve, až bude vše jisté, jsem musela natočit video o sobě. Natáčení samo o sobě neprobíhalo nijak špatně nebo komplikovaně, ani to nebylo stresující, jenže pak jsem zhodnotila výsledek a zjistila jsem, že
a) mé šedé tričko naprosto splývá se zdí a závěsy za mnou a já vypadám ještě bledší než obvykle,b) mluvím naprosto nepřirozeně a neusmívám se tak, jak jsem si myslela, že se usmívám, spíš mám celkem zombie výraz,
c) hýbu jenom polovinou obličeje.
