Pro mnohé introverty jsou výzvou i činnosti, které jiní berou jako samozřejmost. Například telefonování. To přemáhání se, než někam zavoláte, ty obavy, s nimiž zvedáte telefon... Dnes se chci podělit o tip na to, jak tuhle noční můru překonat. I když nejsem zastánce toho, aby se neplavci házeli do vody, kde se sami od sebe naučí plavat, u telefonování se mi to osvědčilo jako nejlepší recept. Ostatně, mluví o tom i Elizabeth Gilbertová v knize Velké kouzlo. Prý se jako dítě bála spousty věcí a jednou z nich bylo telefonování. Její matka však nedala jinak, než že Liz bude mít v domě na starosti zvedání telefonu.
Já jsem začala poměrně zvolna rezervacemi lístků do kina. Zlom ovšem přišel na vysoké škole, kdy jsem absolvovala praxe v několika různých médiích. V novinách jsem dostala vlastní stůl, židli, počítač a .... telefon. Na jednu stranu jsem měla štěstí, protože jsme v té kanceláři seděli jenom dva, navíc dva introverti. Na druhou stranu se ale většina pracovních dní neobešla bez telefonování. Pamatuju si, s jakými obavami jsem brávala sluchátko do ruky, a počítala jsem, kolikrát se ozve tón. Měla jsem pravidlo deseti pípnutí, pak jsem telefon pokládala. Jenomže to samozřejmě nestačilo, musela jsem volaného shánět opakovaně, mluvit s ním, vyptávat se, zjišťovat podrobnosti. Co mi pomohlo to zvládnout?
 |
| zdroj: canva.com |
