Ukončení studia je velká věc, dostanete diplom, spoustu květin, děláte rodinné snímky z promoce, jdete na výborný oběd a pod statusem na facebooku máte nejvíc zdvižených palců za celý život. Jenže kde je to obrovské nadšení, které bych měla cítit? Někdo za mnou zavřel těžké dveře s nápisem "škola" a já stojím venku s prázdnýma rukama. Těma rukama mám ukázat, že za něco stojím, že si zasloužím skvělou příležitost, ale jako bych si najednou uvědomila, že v té škole jsem si měla na cestu vzít výstroj, ale já kolem ní jen prošla a nechala ji tam.
Připadám si trochu jako to dítě, které zůstane o prázdninách v celé ulici na hraní samo, protože všechny děti někam odjely. Jenže já nemám prázdniny a děti neodjely, ale mají práce a brigády, píšou diplomky, jezdí na dovolené a tábory a pořádají svatby. Jen já se ne a ne hnout z místa a nezůstal tu nikdo, kdo by mi s cestou pomohl. Jsem na to sama.
I když jsem teď měla pokleslou náladu, stejně se ukazuje, že vesmír neustále posílá znamení. Včera večer jsem usoudila, že nemůžu sedět celé dny doma, když je tak hezky, a vyrazila na večerní procházku s knihou. Změna prostředí i na krátkou chvíli mi neuvěřitelně pomohla, příroda kolem mě znovu nabila energií a optimismem, a hlavně jsem vyslechla hovor, který sice nebyl určen mně, ale jako by byl.
Mladá slečna mluvila přes handsfree se svou matkou a dlouho a celkem nahlas si stěžovala na svůj život. Nejdřív začala o svatbě - kde má uspořádat hostinu, jak tam dostat všechny hosty, jakou zvolit hudbu - a já si říkala, že si přes všechny ty starosti neuvědomuje, jaké má štěstí, že má partnera, který ji má natolik rád a natolik si jí považuje, že se ji rozhodl přede všemi pojmout za svou ženu. Pak si slečna začala stěžovat na práci a mluvila o tom, že musí napsat spoustu článků a dělat copywriting, a já měla chuť se za ní rozběhnout a zeptat se, kde pracuje a jestli berou absolventy.
