čtvrtek 20. července 2017

V roli absolventa

Ukončení studia je velká věc, dostanete diplom, spoustu květin, děláte rodinné snímky z promoce, jdete na výborný oběd a pod statusem na facebooku máte nejvíc zdvižených  palců za celý život. Jenže kde je to obrovské nadšení, které bych měla cítit? Někdo za mnou zavřel těžké dveře s nápisem "škola" a já stojím venku s prázdnýma rukama. Těma rukama mám ukázat, že za něco stojím, že si zasloužím skvělou příležitost, ale jako bych si najednou uvědomila, že v té škole jsem si měla na cestu vzít výstroj, ale já kolem ní jen prošla a nechala ji tam.

Připadám si trochu jako to dítě, které zůstane o prázdninách v celé ulici na hraní samo, protože všechny děti někam odjely. Jenže já nemám prázdniny a děti neodjely, ale mají práce a brigády, píšou diplomky, jezdí na dovolené a tábory a pořádají svatby. Jen já se ne a ne hnout z místa a nezůstal tu nikdo, kdo by mi s cestou pomohl. Jsem na to sama.

I když jsem teď měla pokleslou náladu, stejně se ukazuje, že vesmír neustále posílá znamení. Včera večer jsem usoudila, že nemůžu sedět celé dny doma, když je tak hezky, a vyrazila na večerní procházku s knihou. Změna prostředí i na krátkou chvíli mi neuvěřitelně pomohla, příroda kolem mě znovu nabila energií a optimismem, a hlavně jsem vyslechla hovor, který sice nebyl určen mně, ale jako by byl.

Mladá slečna mluvila přes handsfree se svou matkou a dlouho a celkem nahlas si stěžovala na svůj život. Nejdřív začala o svatbě - kde má uspořádat hostinu, jak tam dostat všechny hosty, jakou zvolit hudbu - a já si říkala, že si přes všechny ty starosti neuvědomuje, jaké má štěstí, že má partnera, který ji má natolik rád a natolik si jí považuje, že se ji rozhodl přede všemi pojmout za svou ženu. Pak si slečna začala stěžovat na práci a mluvila o tom, že musí napsat spoustu článků a dělat copywriting, a já měla chuť se za ní rozběhnout a zeptat se, kde pracuje a jestli berou absolventy.

Ten hovor mi utkvěl v paměti a celý večer jsem nad ním přemýšlela. Jaké jsou to životní paradoxy, že někdo má to, o čem vy si můžete jen nechat zdát, a přitom není spokojený. A pak, že není všechno zlato, co se třpytí. I když něco chcete a jste přesvědčeni, že vám to přinese jen a jen štěstí, ve skutečnosti se váš sen může proměnit v pořádný ranec starostí. Opět mě to vrací k tématu vděčnosti. Zastavit se na chvíli a uvědomit si, jaké mám štěstí, že jsem, kde jsem, a mám, co mám, protože je to úžasné a nespadlo to jen tak z nebe, dosáhla jsem toho.

Věřím, že se nakonec vše v dobré obrátí a na tohle období absolventského vzduchoprázdna budu jednou s úsměvem vzpomínat, tak mi držte palce. A co vy, je tu nějaký absolvent? Jak to zvládáte? A pokud ještě studujete, co od konce školy očekáváte?

8 komentářů:

  1. Musí to byť zvláštne takto skončiť školu. Ja si práve len vyberám vysokú, podľa možnosti taký odbor, aby som si našla zamestnanie a ostala zmätená čo najmenej. Škola znamená aká taká istota, a čo príde potom, musí byť trocha zvláštne :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mít už při škole jasné, co budeš dělat, je jistě příjemný pocit jistoty, ale na druhou stranu pak jdeš do práce s vědomím, že tuhle činnost budeš dělat už pořád...všechno má svá pro i proti.

      Vymazat
  2. Čeká mne to v lednu a úplně mne to děsí. Život studenta vlastně není tak špatný :D
    Lenny v Dánsku

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně :) Ale když nám to dospělí říkají, tak jim oponujeme, jak je toho na nás moc a jak se mají, že po práci mají tolik volného času.

      Vymazat
  3. Děkuji ti za tenhle článek. Já jsem sice v polovině cesty, úspěšně jsem se stala bc., ale pocit jsem měla podobný. Čekala jsem, že budu nadšená, znovuzrozená, plná energie a štěstí z toho, čeho jsem dosáhla. Jenomže nadšení trvalo jen chvíli, pak přišel pocit, který popisuješ. Jakoby z mnou někdo zabouchl dveře a objevila se jen jedna jediná otázka: Co dál? Kam jít? Co dělat? Jistota, kterou jsem měla poslední tři roky, byla pryč. Kapitola se uzavřela, a je třeba psát další...Teď už jsem na tom líp, mám nějaký plán na nejbližší dva roky...Ale jaký bude? Povede se nebo selže? Každý den se snažím žít s vděčností za to, co mám a doufat v lepší zítřek! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Těší mě, že ti byl článek užitečný :) Nikdy nevíme, co nám život přinese, ale ještě se nestalo, aby něco nijak nedopadlo.

      Vymazat
  4. sme len ľudia. ľudia, ktorým nikdy nebude dobré to, čo už majú. sme malicherní, chamtiví a majetnícky, vždy budeme chcieť viac a nikdy si nebude vážiť to krásne, úžasné a dokonalé, čo už v rukách máme. tiež sme žiarliví a neprajní, hľadíme na druhých s túžbou mať to, čo majú oni... preto sme len ľudia.

    inak, ak máš pocity osamelého dieťaťa na pieskovisku, tak vycestuj. zmeň prostredie na viac, ako len na chvíľu prechádzkou s knihou v rukách. na dlhšie, čo i len do vedľajšieho mesta, ale choď a sama. nakoľko z vlastnej skúsenosti vravím, že nikdy sama neostaneš ;).

    KEJMY ♥.

    OdpovědětVymazat
  5. Ja len nastupujem do tretieho ročníka na gympli, takže ma čaká len výber maturitných predmetov a potom výber vysokej školy, i keď už teraz viem, čo chcem. Bude to dlhá cesta, ale teším sa na ňu. Po ukončení vysokej si, pevne dúfam, hneď nájdem prácu. Nuž, uvidíme ako to bude. Každopádne ti držím palce a verím, že to prázdno čoskoro zmizne.
    Och, a musím súhlasiť, častejšie by sme si mali uvedomovať, čo všetko vo svojich životoch máme a za čo môžeme byť skutočne vďační. Lebo nie je toho málo!

    OdpovědětVymazat