úterý 15. srpna 2017

Životní silnice a cesty a kudy se vydat

Už třetí týden čtu Nesmrtelnost od Milana Kundery. Nejdřív jsem si potřebovala zvyknout na jeho styl a teď si ho užívám. Nesmrtelnost je jedna filozofická úvaha za druhou, mezi kterými se jako mimochodem proplétá děj, ten se ovšem místy mísí s tím, co se jeví jako autorova realita. Je to jedna z těch knih, které můžete pročítat stále dokola, a i když se na příběhu nic nezmění, budete v ní stále něco nového objevovat. Mě například zaujala myšlenka silnic a cest.

"Silnice se liší od cesty nejenom tím, že se po ní  jezdí autem, ale že je jen čarou, která spojuje jeden bod s druhým. Silnice nemá smysl v sobě samé; smysl mají jen dva body, které spojuje. Cesta je chvála prostoru. Každý úsek cesty má smysl sám v sobě a zve nás k zastavení."


pátek 11. srpna 2017

Ohlédnutí za prvním rokem blogu

Jak moc život běží, si člověk uvědomuje nejvíc právě v okamžicích, kdy se mu to samo připomene. Když má narozeniny, když končí školu nebo když má jeho blog roční výročí založení. Jsou to zároveň chvíle, kdy je příjemné se zastavit a chvíli si ten uplynulý čas nechat projít hlavou a bilancovat.

Právě před rokem vznikl Introvertní svět a já se cítím nesmírně potěšená, že si dokázal najít své příznivce a že snad aspoň někdy vnáší nové podněty a myšlenky do životů svých čtenářů. Moc mě baví reakce na články o introvertech, v nichž se se mnou ať už online nebo offline dělíte o své zážitky a zkušenosti s tímto povahovým rysem. Mám ráda psaní samotné, bez toho by blog nemohl fungovat, ale právě vaše odezva sem vnáší skutečný život.


Již zmíněnému bilancování se neubráním. Ačkoliv to nebyl původní záměr, tento blog se stává stále víc osobním a stále víc vypovídajícím o mém životě. Před rokem, když jsem jej zakládala, jsem se nacházela v docela nejistém životním bodě. Přišla jsem o jednu pomyslnou jistotu, přišla jsem o klíče a stěhovala jsem se do jiného města. Teď jsem vlastně opět v nejistotě, ale zcela jiného druhu, opět mám za sebou stěhování, ale město jsem nezměnila. Avšak to, co se odehrálo v úseku mezi těmito dvěma body, co se dělo v mém životě během prvního roku blogu, mě hodně naučilo a dalo mi sílu, ze které můžu ve své nové nejistotě čerpat. O to nejdůležitější se ráda podělím ve třech bodech:

neděle 6. srpna 2017

Čas o samotě

Samota má spoustu tváří a spoustu fází. Některé se ke mně pravidelně vrací, některé jsou nové. Některé jsou příjemné, jiným bych se v té chvíli raději vyhnula, ale věřím, že všechny mají nějaký smysl. Čas o samotě nám pomůže se poznat, spoustu věcí si ujasnit a v neposlední řadě nás zocelí, protože kdo nezvládne žít sám se sebou, nemůže dobře zvládnout cokoliv dalšího.

V posledním článku jsem psala, že se cítím jako osamělé dítě, kterému všichni kamarádi odjeli někam na prázdniny. Situace se nezměnila, změnil se můj přístup. Postupně jsem se se svou samotou sžívala, začala si ji dokonce užívat a cítit se v ní jistá a silná.

Nikdo vám nediktuje, co budete kdy dělat, a když si někam vyrazíte, nemusíte se nikomu podřizovat. Čas o samotě pro mě neznamená být zavřená mezi čtyřmi stěnami. Naopak právě čas, kdy si dopřejete sami návštěvu míst, která vás lákají, přinese do vašeho života nové lidi dle vašeho gusta spíš, než když vyrazíte se skupinou starých známých. Čas o samotě mi také pomohl tolik se nesrovnávat. Dívám se na sebe do zrcadla, vidím jen sebe a obleču si, co mi sluší. Ne to, co včera slušelo spolužačce. Víc času teď trávím jen sama se sebou, než se všemi jinými lidmi dohromady a mám se o to radši. Ráda si dělám drobné radosti, ale zároveň nezahálím.

samota
Sama mezi slunečnicemi, avšak s Olympusem